Adam Ondra: Těžké cesty mě baví

Adam Ondra už poskytl nespočet rozhovorů na téma „Silence“ či „Dawn Wall“. Ani já jsem se jim v rozhovoru nemohl úplně vyhnout, přesto se jednalo spíše o okrajová témata našeho povídání. Řeč byla především o tom, co je v pozadí těchto výkonů a jaké bude další Adamovo směřování.

Už řadu let jsi ten, který posouvá hranice obtížnosti ve sportovním lezení. Co tě po tak dlouhou dobu motivuje?

Je to jednoduché, mě prostě baví lézt. A baví mě lézt těžké cesty, protože když se kouknu na 8a a 9b vedle sebe, tak to 9b vypadá prostě lákavěji a zajímavěji. Často nejenom svojí linií, ale hlavně kroky. Čím těžší cesty, tím zajímavější a šílenější kroky v ní jsou a „Silence“ (nejtěžší sportovní cesta na světě za 9c) je toho důkazem. Takže tvrdě trénuji, i protože mě baví samotný trénink, ale baví mě pak ty těžké cesty lézt. A je to v podstatě začarovaný kruh. Když víš, jaká je paráda lézt tyhle cesty a s jakou lehkostí, chceš lézt stále těžší a zajímavější cesty. 

Jak hledáš své linie? Dostaneš tip, koukáš po nich při lezení, anebo je vyloženě chodíš hledat? A jak byla objevena linka cesty „Silence“?
Různě. Někdy dostanu tip, že už je někde navrtaná linka a pro místní borce je nelezitelná, někdy si ji vyhlídnu a navrtám sám. „Silence“ byla cesta, kterou jsem na Flatangeru navrtal mezi prvními. Byly tam nějaké spárky, moc lezitelně to nevypadalo. Ale dal jsem tam pár nýtů, abych zjistil, jestli by to teoreticky nějak šlo, tak jsem to dovrtal. Ale projekt musel pár let uzrát.
  


 Který tvůj lezecký projekt tě stál nejvíce času, úsilí, dobré nálady a případně proč?
Bezkonkurenčně „Silence“. Zhruba dvakrát déle než „La Dura dura“ za 9b+. 

Baví tě spárové lezení? Maroš Čiervenka mi povídal o tom, jak s tebou byl v Ádru, kdy jsi ještě neměl moc zkušeností s tamním lezením. Nejdříve ses prý strašně dodřel, ale když ti bylo vysvětleno „co a jak“, extrémně rychle jsi techniku pochopil a lezl jako z partesu. Je podle tebe lezecká technika převoditelná mezi jednotlivými disciplínami v lezení?
Určitě, spáry mě baví a někdy bych se chtěl podívat třeba do mekky spárového lezení v Indian Creeku. Širočiny byly ze začátku velkej ořech, ale ta technika je vlastně celkem jednoduchá a pak pořád provádíš pár stejných pohybů dokola. Nemám ve spárách žádné cíle, i když vylézt si takový „Century Crack“ (širočina ve stropě za 8c) v Utahu musí být neopakovatelný zážitek. Ale určo se hodí umět udělat žábu ve sportovním lezení nebo třeba i na boulderových závodech a na druhou stranu není špatné mít nějakou sílu i na ty spáry. 

 
Nedávno jsem držel v ruce katalogy značky, se kterou už delší dobu spolupracuješ. Je tam krásně vidět tvůj tělesný vývoj. Dělal jsi něco speciálního pro nabírání svalové hmoty (jídelníček, posilování atd.), anebo to prostě přišlo s věkem?
Myslím, že nabírání svalové hmoty je v genech a přišlo s věkem. Nijak jsem se speciálně nesnažil, asi kdybych chtěl, mohl by ze mě být kulturista, ale to je samozřejmě naprosto neslučitelné s lezením. Být rachitický nebo nasvalený – vše má svoje pro a proti. Je třeba se tomu přizpůsobit a využívat předností svého těla. Jen vím, že rachitik už ze mě nikdy nebude. Musel bych zhubnout spoustu svalů a riziko zranění by bylo extrémní. Jako rachitik bych konkrétně „Silence“ nikdy nevylezl. Chce to sílu v těle, tu jsem před osmi lety rozhodně neměl. V té době jsem měl hlavně sílu v prstech, ale ani ta podle mě nezmizela. Jediný rozdíl je, že s vyšší váhou si více prolézám prsty.

 
Proč se držíš spolupráce se značkou Montura? Určitě si za dobu svého lezení měl spoustu lukrativnějších nabídek?
Mám rád tu značku a jejich filozofii. Není to firma, která jde čistě za ziskem, ale soustředí se na kvalitní produkty, při výrobě dbá na životní prostředí a pracovní podmínky zaměstnanců v továrně v Moldávii. A dává spoustu prostředků na charitativní či jiné bohulibé účely, například školy v Nepálu nebo podporu kulturních akcí. Jsem rád sponzorovaný značkami, se kterými se mohu skutečně ztotožnit a jejichž produkty bych si sám koupil. Montura je rozhodně jednou z nich.
  
Oslovují tě v souvislosti se sponzoringem i firmy mimo outdoorové prostředí. Stalo se ti, že jsi například odmítl sponzoring nebo jinou nabídku i když byla výhodná? Případně proč?
Ano, ozývají se mi. Pro mě je rozhodně velmi důležité, aby se mi líbil jejich produkt a marketing. Pokud se mi nelíbí, nevidím důvod do toho jít. Nemám zapotřebí propagovat značky, s jejichž politikou nesouhlasím. 

 Jak moc se tě dotýká mediální humbuk? Kolik lidí ti pomáhá jej zvládat a jak moc se jim daří tě od něj uchránit? Jak ses dal dohromady s Pavlem Blažkem?
Mediální humbuk se zvýšil hlavně na podzim 2016, když jsem vylezl „Dawn Wall“ (cesta za 9a na El Capitana v Yosemitech – pozn. autora). Do té doby jsem kolem sebe neměl žádný tým, vše jsem si dělal sám, ale pak už to prostě nebylo možné. Pavel mě před pár lety kontaktoval s návrhem na uspořádání výstavy, která nakonec nikdy neproběhla, ale alespoň jsme se potkali, jeli spolu na „Dawn Wall“ a nějak vyplynulo, že on bude ten správný člověk, aby mi dělal manažera. Prostě jsme si sedli. Mimo Pavla je v mém týmu ještě Zuzka Musilová, která má na starosti PR. 
 
Hodně lidí je zvědavých na tvůj další vývoj. Mohl bys jít podobnou cestou jako třeba David Lama? Anebo už teď cítíš, že zima, mráz, málo spánku, vysoká nadmořská výška a jen hrstka jídla není to, co chceš?
Vyšší hory mě určitě lákají, ale momentálně mám v hlavě spíš těžké lezení. Třeba i s ohledem na přicházející olympiádu si nemohu dovolit jet na delší expedici, protože by mi potřebná fyzička na sportovní lezení šla rapidně dolů. Takže ve vzdálenější budoucnosti určitě, ale chtěl bych se zaměřovat hlavně na skalní lezení ve vyšší nadmořské výšce. Takže lezení na osmitisícovky mě neláká, ale bigwally ve výšce okolo 6000 m, kde největší lezecké obtíže spočívají ve skalním lezení a ledové, sněhové a mixové pasáže budou spíše výjimka. Rozhodně bych se chtěl někdy podívat do Karákóramu, Patagonie a do Grónska.
 
Láká tě například alpská trilogie či šest velkých alpských stěn? Nebo jiný podobný projekt?
Zatím takový konkrétní projekt nemám. Lákalo by mě možná vylézt nějakou z cest alpské trilogie onsight, to určitě. Zajímavější by byl spíš nějaký prvovýstup v Alpách, ale do olympiády asi zatím ne.

 

Díky za rozhovor!

 

Medailonek: Adam Ondra

Pětadvacetiletý Adam Ondra už přes deset let vede žebříčky skalních lezců. Na podzim 2016 se mu podařil volný přelez stěny El Capitana – Dawn Wall v Yosemitech. Téměř kilometrovou stěnu překonal jako druhý na světě za rekordních osm dní. Další senzaci připravil loni v září, když v norské jeskyni Flatanger jako první přelezl nejtěžší cestu světa „Silence“ o obtížnosti 9c.

 

Připravil Jan Haráč/Svět outdooru

 

22.05.2018 09:44:08
Partneři
flag
flag
flag
Nezmeškejte žádnou novinku
Monturacz.cz all rights reserved 2015, Tvorbu webové stránky zajistil BINARGON.cz
Zpracování dat
Schovat