Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu - část 1.

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!”

Ale aby bylo jasno, jestli mi budou mrznout nohy, tak to otáčím a jdu dolů. Žádný hrdinský skutky na tom kopci předvádět nehodlám. Dost na tom, že v tý výšce budu mít co dělat, abych vůbec popadl dech.

A tak jsme vyrazili.

Na Elbrus. Do Ruska. Pegasusem - nejlowcostovější aerolinkou z lowcostových aerolinek.

Hned po přistání v Minerálních vodách nám přítomností ostnatýho drátu, tajnýho s koženou brašnou a místnůstky, kam se za odměnu nechodí, dali jasně najevo, s jakou že zemí máme tu čest. Hoši, neotočíme to radši?

Naštěstí Osman to zachránil. Náš ruský kontakt hned v autě rozjel pravou khabardsko balkarskou diskotéku a slíbil vodku, pivo, šašlik. A pak nás 10 dní vozil, krmil, hostil a bavil. A taky nám sebral pasy. Však na co pasy, když znáte Osmana a Osman zná všechny.



Aklimatizace krát dva

Napřed na Rusko jako takový.

Takže, co jsem za těch prvních 12 hodin stihl pochytit? Krávy jsou běžnou součástí silničního provozu. V autě se zásadně nepoutá, páč tohle přece není Evropa, ale Rusko. Žlutý trubky s plynem tvoří základ místní architektury. A evropská záchodová mísa zabetonovaná v zemi není nic, co by vás mělo udivovat.

Každopádně co se jídla týká, tak tady je svět ještě v pořádku. Obchůdky sice menší jak u nás trafika, ale to čerstvý ovoce, zelenina a domácí sýry… pecka!

Doplnit proviant a jde se hore.

Aklimatizace číslo dvě.

Třídenní trek s nejvyšším bodem v nějakých 3800 metrech. Na loukách tam nahoře se volně pasou koně a ještě se nechají pohladit. Stezky jsou vyšlapaný jen od těch pár horalů, co tu projdou a kolikrát si cestu musíme hledat sami. Páč ty mužíky tady asi někdo stavěl, jen aby nás nasral.

Jenže to my se nenecháme. Ani tím celonočním deštěm, co z normálně poklidných horských říček udělal divoké řeky. No, brodili jsme s hodně staženým zadkem.

I jsme trochu bloudili. Víc hlav… je na nic.

Ale došli jsme. A podemletý silnice a utržený mosty v údolí napovídaly, že jsme si na trek v opuštěných horách nemohli vybrat lepší čas. Ledovce holt tály trochu rychleji, než bývá zvykem.



Kudy tudy na Elbrus, prosím?

“Prej neuctivý k hoře. Se podívej na ty Taiwance. Ti pojedou rolbou až na vrchol. Jedeme lanovkou. Na hrdiny si můžeme hrát nahoře.”

Tak stojíme ve 3800 metrech na Garabashi a naše do té doby krásně roztažené hrudní košíčky zase začínají lapat po dechu. Po deseti změnách výstupového plánu máme konečně jasno - vylézt co nejvýš to půjde, aklimatizovat se, přespat na Prijutu 11 a brzo ráno vyrazit k vrcholu.

První čáru přes rozpočet se nám snaží udělat “pan domácí” na Prijutu: “Mest net!”

Jak mest net, ty tatare? Vždyť jsme ti sem volali.

Nakonec se mest pro nás dva našlo a můžeme pokračovat vzhůru. Množit červený krvinky. A jde to celkem dobře… v těch kolejích vyjetých od rolby. Nad Pastuchovýma skalama otáčíme a jdem dolů. Spát. Nebo se o to alespoň pokusit.

Hmm, nepovedlo se.

Je jedna hodina ráno a půl hodina spánku před vrcholovým útokem asi nebude ideální. No tak uvidíme.


Pokračování příště....

 

Autor: Honza Navrátil www.honzanavratil.com

 

05.08.2018 13:59:23
Prodejci
flag
flag
flag
Nezmeškejte žádnou novinku
Monturacz.cz all rights reserved 2015, Tvorbu webové stránky zajistil BINARGON.cz
Zpracování dat
Schovat