„Severská výzva 2017“ z pohledu nesoutěživého soutěživce

Ráda bych se vám na začátek tohoto článku přestavila tak, jak jsem se představila v soutěžním profilu: „Myslím si o sobě, že jsem extrovertní introvert, který je spokojený, když se kolem něco děje. Jsem nadšená, když můžu vymýšlet, tvořit, plánovat, hýbat se. V pohybu jsem vlastně denně. Těší mě bytí na kajaku na vodě, šlapání po jesenických kopcích na kole, brázdění rakouských hvozdů na skialpech nebo přecházení Rychlebek na sněžnicích. Pohyb je v mém životě důležitý. A tím nejdůležitějším je pohyb v horách. Ten klid, sílu, tichost, velkolepost, krásu a majestátní moudrost je asi těžké překonat. Tao kdysi napsal, že "cesta je odměna a odměna je cesta". Odměnou pro mne není dobývání nejvyšších vrcholů, slézání těžkých délek nebo plazení se v nejhlubších chodbách. Odměnou je cesta, proces, který mohu sdílet teď a tady s těmi pravými lidmi.“

Již ze samotného představení asi trochu vyplývá, že nejsem příliš soutěživý typ, a dokonce si dovolím tvrdit, že jsem velmi imunní vůči veškerým soutěžím a hraní o cokoliv. V podstatě jsem se asi nikdy neregistrovala nikam, abych hrála o nějakou věcnou odměnu.

Když mě ale jednoho dne kontaktovala Ivča Petrušková, zda bych jí nedala hlas, jen tak ze zvědavosti jsem začala prozkoumávat stránky a zjistila, že místo, kam výherci pojedou, je fakt krása. Že tahle soutěž není o nějakou „blbou bundu“ ale je to o tom něco zažít na naprosto dokonalém místě s lidmi, kteří jsou nastaveni s velkou pravděpodobností dost podobně jako já. Do toho mám Norsko opravdu ráda a od doby, co jsem poznala skialpy, vídám sjezdovky jen z dálky.

Nesměle jsem se Ivči zeptala, zda by jí vadilo, kdybych se také přihlásila. Co měla dělat? Řekla, že mě hold bude muset porazit. Ještě asi den jsem o tom přemýšlela a pak se registrovala.

To byl onen pověstný hřebíček, protože jak já se do něčeho pustím, tak do toho jdu většinou na 130%. Myslím, že jsem si s profilem docela vyhrála a těšila jsem se, jak vyrazím na první vrcholy.

Bohužel jsem se musela pustit i do té méně příjemné části, a to oslovování lidí v mém blízkém a posléze i vzdálenějším, a nakonec velmi širokém, okolí. Tohle mi není vlastní. Osobně skoro nikdy pro nic a nikoho nehlasuji, nerada vyplňuji jakékoliv formuláře, dotazníky či ankety. Snažila jsem se lidi motivovat. Myslím, že jsem byla velmi vytrvalá, ale nechtěla jsem se dostat do roviny přehnané otravné urputnosti. Na druhou stranu jsem dokonce dokázala např. oslovit i lidi v kupé vlaku, kterým jsem cestovala. Upřímně opravdu netuším jak to ti borci, co měli 3,5 tisíce hlasů dělali, jak mohli získat po dvou měsících soutěže za den třeba 200 hlasů. Ale pojďme dál…

Byla jsem domluvená s Ivčou, že pojedeme společně na nějaký kopec, ale najednou se neozývala a když jsem se zeptala, co se děje, tak mi odpověděla, že se mnou pojede moc ráda kamkoliv, ale soutěžní vrcholy jsou věcí každé z nás. V tu chvíli se opět projevila má naprosto nesoutěživá naivita, kdy jsem se snažila pochopit její postoj, naprosto jsem jej respektovala, ale na druhou stranu jsem tomu vůbec nerozuměla. Vždyť pro mě to měla být především zábava!

Po asi půlhodinovém povídání Ivka obrátila…pochopila, že ve dvou se to lépe táhne, že na to zkusíme jít jinak. Použijeme trochu té invence a vytvoříme tandem, ve kterém se pokusíme dát na prdel těm chlapům, co tam jsou (sorry, kluci). Za asi další půlhodinu byl vymyšlen název Fb skupiny a zevrubný scénář promovidea, které jsme vymyslely. Hned vzápětí domluven kameraman, kamera, místo a čas srazu a dokonce i střihač. Nebyl zkrátka čas ptát se, kdo je kdo.

Musely jsme jednat rychle neb jsem za několik dní odlétala na měsíc na Filipíny (ano, to byl jeden z faktorů, proč jsem nad svou účastí pochybovala. Ostatní budou mít o měsíc víc na dobývání vrcholů, a to pravděpodobně bez sněhu.) Ještě před odletem jsme několik soutěžních kopců zvládly a já si několik hodin před odjezdem ještě užila první sníh na jesenickém hřebeni.

Na Filipínách jsem šířila a prosila o hlasování kdekoho jsem potkala, aby naše Fb skupina pod názvem „Vyvrcholení“ žila, přispívala jsem články z druhého konce světa.

V půlce prosince jsem byla zase doma. Trochu se rozkoukala. Nechala své tělo zjistit, že je tu opravdu o 30 stupňů méně a začaly jsem plus mínus v tandemu vyrážet na kopce. Cca od 25. prosince jsem vybíhání (dobře, dost často to bylo spíš vyfunění) na vrcholové kopce věnovala veškerý volný čas. Z nějakého záhadného důvodu si po cestě na Kraličák udělala v mých již sezónu pohodě chozených skialp botách díry do nohou (fakt se tomu už nedalo ani říkat puchýře). Pár dní jsem chodila všude v crocsech, vyvinula geniální několikavrstevnou taktiku lepení pat a zase vyrážela na lyžích.

Všechny lednové víkendy jsme strávily dobýváním. Hned na začátku jsem si soustředění prodloužila o jeden den a 43 kilometrový běžkařský výlet v Jizerkách. Nu a další víkendy i s Ivčou. Nejprve v českých kotárech, kde jsme z Olomouce projely Orličky a Krkonoše. Další dva týdny pak věnovaly slovenské straně. Výlety v podstatě probíhaly dosti podobně. Co nejdříve v pátek vyjet. Ještě tentýž den s čelovkami vyběhnout na nějaký ten lehčí kopec. V sobotu velmi brzy vstát a absolvovat předem naplánovanou trasu. Pozdě večer únavou zahynout ve spacáku v autě, venku nebo kdekoliv se nám podařilo na poslední chvíli sehnat nocleh a další den znova. V neděli za tmy pak hupky šupky zpět domů.

Jeden víkend jsme měly v našem ženském tandemu mužskou posilu. Absolvoval s námi dva páteční vrcholy po kolena v prašanu s čelovkami, sobotní výlet Štefánová-Medziholie-Stoh-Medziholie-Rozsutec-Medziholie-Strungový príslop – Medziholie - Štefánová. V neděli po procházce na Baraniarky prohlásil, že už nikam nejde a zbytek dne strávil v teple a pohodlí hospůdky, kde doplňoval energii z předešlého dne. Další víkend už nám držel palce z tepla domova.

Nejnáročnější (a tím teď myslím fyzicky) pro mě byly asi závěrečné dny. O víkendu jsme byly s Ivčou na Slovensku. Ta pak pochopila, že jí ujel vlak a nemá vrcholově šanci dostát naší úmluvě, že budeme mít stejný počet vrcholů. Já si tedy v pondělí odpočinula a v úterý ještě vyrazila do Beskyd na dva vrcholy, abych se přes Olomouc přesunula do Šumperka, tam pár hodin přespala a dobyla ještě poslední den 3 vrcholy. Měla jsem opravdu super pocit, že víc už jsem pro to udělat nemohla. Počet dobytých vrcholů byl dosti solidní a v tom zatroleném sbírání hlasů jsem si v rámci dámského soutěžního osazenstva také nestála zase tak špatně.

Pozdě večer jsem přijela domů. Už jsem se na soutěžní stránku nechtěla dívat. Věděla jsem, že s čímkoliv, co se na ní teď odehrává, já sama už nic nezmůžu. Ten smutek druhý den ráno byl obrovský. Zklamání nedokážu ani popsat. Slz byla spousta. Myslím si, že umím prohrávat, když mám pocit, že byl někdo lepší než já, výhru mu přeji. Tento článek píši měsíc po ukončení soutěže a pořád mi je smutno. V průběhu oněch 3 měsíců jsme s Ivkou dostaly 4 na sobě nezávislé nabídky k použití hlasovacího programu či jiných IT způsobů, které by nám mohly pomoci získat hlasy. Jednoznačně jsme je odmítly. I přestože technicky nerozumím tomu, jak fungují, naprosto rozumím tomu, že je jejich použití podvod. Celý život se snažím hrát fair. Už mockrát jsem na to doplatila. Ale mám štěstí. Jsme beran a my berani jsme dost tvrdohlaví a když si něco usmyslíme….jo joooo. Přesto nejede vlak.

Přemýšlela jsem, co mi tahle soutěž vzala a co mi dala. A myslím, že mi nevzala nic. Času stráveného v horách nelituji. Poznala jsem místa, na která se určitě vydám znovu, protože bych je ráda viděla za světla či lepšího počasí. Měla jsem možnost a motivaci být v kopcích, které mám tak ráda. Strávila jsem spoustu času sama v přírodě, což se mi zase tak často nepoštěstí. Sáhla si na svou fyzičku a mohla ji zlepšit. Pochopila jsem, že když se pro něco rozhodnu, tak za tím umím jít. Poznala jsem, že za mě mí úžasní kamarádi bojovali a sháněli hlasy kde se dalo.  A hlavně jsem potkala člověka, se kterým vím, že se znovu a ráda vydám do hor, protože má smysl pro humor, výdrž, kterou musíte hledat, chuť učit se novým věcem a tak vůbec je to holka do nepohody a takových moc není.

Takže díky, Ivčo, za ty týdny, které jsme spolu prožily. Díky, Monturo, za hec, který jste u tolika lidí dokázali vyvolat.

06.03.2018 00:00:00
Partneři
flag
flag
flag
Nezmeškejte žádnou novinku
Monturacz.cz all rights reserved 2015, Tvorbu webové stránky zajistil BINARGON.cz